ISABEL A RYTÍŘ POHÁRŮ

Můj věčný princi nesmělý,
již neslyším více hlas tvůj.
Po větru tvé písně mi zněly,
já volám, rytíři stůj.
Zas v dáli odjíždíš kdes
abys své poselství ve větru nes.
To naše Láska nečeká,
snad touží probudit každého člověka.
Rytíři milý, posečkej, stůj
a pověz, kdy již smím slyšet-
Chci být jen tvůj.
Mé srdce dávno máš
a v spánku držím v tobě stráž.
A všechno zlé už prosím pro vždy smaž.
Tvá Isabel
-
Má Královno neutěšená,
jak těžká máš ramena.
Jak těžký je den,
když sníš sama náš sen.
Věz, že v plné polní jsem,
nezapomněl jsem.
Rád bych poslal písní pár,
snad aby uhasily touhy žár.
I když se tak neděje,
krm své srdce soustem naděje.
Vše zlé odevzdávám,
nic si nenechávám.
Jak na mé tak i na tvé straně,
ať očistí nás naše spojené dlaně.
Navždy Tvůj oddaný

rytíř tvůj tak vzdálený
-
Co smím si vzít, co smím ti dát,
když v mnohých podobách tě na svých cestách potkávám?
Tvé rty tak sladké jsou a v náruč zvou tvé dlaně
a já toužím tolik přitisknout se na ně.
Toužím nést náš plamen dál
do srdcí, kde zas by oheň vzplál.
Rytíři můj vím, chce to čas,
tvých písní pár zpíval mi jiný hlas.
Tvé vzkazy Duši zahřívají a já toužím se ptát,
co smím si teď vzít a mám ti teď dát?
Jen klín můj tiše spí
o naší Lásce věrně sní.
S Láskou navždy Isabel