BEZ TEBE, LÁSKO
Obrázek pochází z tvorby Jitky Štefanikové Špánkové
Bez tebe, Lásko, já nejsem zhola nic,
jen pouhým prachem jsem, zfouknutých svíc.
Tvá Duše je najednou nesmírně vzdálená,
jen na cestu svítí mi hvězda tak tajemná.
Mé srdce bolest svou najednou postrádá,
tak řekni mi, osude, co pro nás to znamená?
Jako bys ode mne vzdálen byl tisíce mil,
však každý krok poznání, že jsi tu byl.
Já ubírám se dál, tam kde vesmír se netají,
pár slůvek, ty cos mi řek, šeptám si potají.
Bez tebe, Lásko, už nemám co říct,
bez tvojí náruče mi nezbývá nic.
Obraz tvůj z paměti vytrácí se sám,
zbývá jen prázdno, jak okenní rám.
Srdce mé bolestně touhou se zalyká,
už to vím, pro bolest Lásky své, se nikdy nezříká.
Jsem Láskou tvou a zůstávám jí dál,
i když teď právě stojím, na okraji skal.
Ty prázdné skály, srdce mé, já brzo překonám
a pak se navrátí to štěstí znovu zpátky k nám.
Zahlédnout jsem tě směla, na malý kousek času,
to do Duše mi vlilo proud krásný, plný jasu.
To Světlo na cestu teď svítí oběma nám dál
a já teď vím, žes touhu svou stále ještě nevzdal.
Srdce mé, já cestu k tobě najdu, to mi věř,
a rozbiju už konečně tu tvou vysokou věž,
co skrýváš se v ní dál, před sebou sám,
já přijdu a srdce své ti pro tvou Lásku dám.
Tvoje Isabel