SLUNCE A LUNA
SLUNCE A LUNA
Co smím si vzít, co smím ti dát,
když v mnohých podobách tě na svých cestách potkávám?
Tvé rty tak sladké jsou a v náruč zvou tvé dlaně
a já toužím tolik přitisknout se na ně.
Můj milý já vím, my nesmíme se vídat,
však spánek tvůj já můžu i nadále hlídat.
Smím však z hlasu tvého touhu krást
a něhou tvou se tak nechávat zmást.
Tvůj hlas slyšet je pro mne tak opojným,
tak jako nechat se okouzlit nápojem čarovným.
Tvá Duše hlasem svým mou touhu rozeznívá
a pod nebem setmělým o nás k ránu se všem snívá.
Lásko má ty Sluncem jsi, já Lunou tvou
však cesty blíže se nám neprotnou.
Jen k ránu okamžik, než jdou hvězdy spát,
mění se náš sen, co má se všem zdát.
Jen na krátký mžik, vždy před setměním,
probouzí se zář v niž pro tebe se měním.
Má Luna tobě nese Světlo mé krásné
ty Sluncem hřeješ mne, což je spásné.
Mne čekají náruče mužů, jež naše Láska probudila,
touha v jejich srdcích, ta o které jsem snila.
Ty děti své sladké teď okolo sebe máš,
jichž Slunce svit probudil ve tvých očích zář.
Ty děti Světla, jež jsem tobě nosit nesměla,
ty Boží Lásky, jež každému jsem vysnila.
Já nyní půjdu dále tou cestou svou,
jež začala se stávat cestou tak tajemnou.
Ty mne tam čekáš, v mnoha Duších svých
a ve tvém náručí já najdu dávný smích.
Ty též půjdeš svou cestou dál za duhou,
ženy tvé přichází teď jedna za druhou.
Oba jsme slíbili své štěstí druhým dát
a o tom společném dál nechávat si zdát.
Můj milý jednou se sejdem, já to vím,
ty přivineš mne něžně na svůj klín.
Však do této doby zkus dál Sluncem být
a já budu dál rozdávat své Luny svit.
Tak nikdy už temno svou sílu nebude mít
a Duše o Lásce nebudou už jen snít.
To naše Láska, můj milý v druhých roztává
a společně v objetí dary své rozdává.
Ty Sluncem jsi, já Lunou tvou.....však cesty se nám neprotnou.
Na věky tvoje Isabel
Omlouvám se miláčku..ty jsi měsíc a já slunce ...nikdy se nedostanu k tobě a ty se nikdy nedostaneš ke mne.... já jdu na nebe a ty umíráš....